Velké Oringo 2012

26. dubna 2013 v 21:25 | Diana Rochovanská |  Oringa
Dlouho jsem přemýšlela, jakým článkem začnu.. A vybrala jsem Velké Oringo 2012, které bylo nezapomenutelné pro všechny účastníky, řekla bych.

Těšila jsem se už aspoň čtrnáct dní dopředu. Miluju tyhle akce, zvlášť od doby, co už nemůžu jezdit na tábory jako dítě. Vím, jak je těžké něco takového připravit a jsem vděčná, když to nemusím chystat a mohu se pouze zúčastnit a užít si ten zážitek. Takže když se na nástěnce objevily propozice, měla jsem radost jako malé dítě. Jediný drobný kaz to však mělo, a sice že musíme jet ve smíšených družstvech. Trochu mě děsila představa dvojice s Jelenem, kdo nás znáte, tak jistě chápete. Každopádně rozkaz zněl jasně: spacák, karimatka, kolo, kružítko a Brailovo písmo.

Sraz ve 14:30 před bazeném jsem samozřejmě nestihla. Výhodou bylo, že družstva už byly rozdělené a to následně: Markéta + Tomino, Katka G. + Jelen, Katka K. + Bob + já, Katka P. + Staňa (pořadí není náhodné, je napsáno podle předpokládaného dojezdu do cíle). Dostali jsme první šifry a šlo se na věc. Kvíz byl na téma olympijské hry, stejně jako celé Oringo (na což někteří přišli až večer v chatě - Staňa). Otázky byly lehké, takže jsme okamžitě vyrazili.

A cesta vedla kam? No samozřejmě na největší kopec v okolí - kudlovský. Moje noční můra. Takže jsem zařadila největší převod, řekla Katce a Robinovi, ať na mě nahoře počkají a začala šlapat. Ze začátku to nebylo tak hrozné, nedívala jsem se před sebe, začala jsem si zpívat, prostě pohoda. Že je něco špatně, mi došlo, až když mě začala předjíždět Katka P. (jezdíme zhruba stejnou rychlostí). Odhodlala jsem se podívat před sebe... a můj tým nikde!! Asi bych měla zrychlit. Tak jsem zabrala, předjela Katku a Staňu a pokoušela se stáhnout Katku s Bobem. Vymstilo se mi to asi po 300m. Nemohla jsem dýchat, před očima černo a blížil se celkový kolaps organismu. Vykašlala jsem se na všechnu svou hrdost a sesedla z kola. Přitom jsem málem srazila Tomina, který celkem bez námahy stoupal výš a výš. Markéta za ním trochu supěla, ale taky jela a ještě se na mě usmívala. Těžko říct jestli soucitně nebo škodolibě. A když mě vzápětí předjel i Jelen s Katkou G., měla jsem chuť se jít mrštit s kolem do škarpy.

Naštěstí každé utrpení jednou skončí. A tak skončil i kudlovský kopec. Nahoře na mě čekala Katka s Bobem, vydýchaní, po svačince a značně nevrlí. Na místo další šifry jsme však nepřijeli poslední. Favoriti Markét a Tomino si řekli, že by to byla moc snadná výhra, a tak si zřejmě pěkně zajeli. Trochu nás to motivovalo a hned jsme se vrhli do luštění. Pro zajímavost, kvůli této šifře jsme si měli vzít kružítko, ale my a myslím, že ani nikdo jiný si na něj nevzpoměl.

Každopádně jsme to zvládli a pokračovali v cestě směrem na Provodov. Cestou necestou, kopcem nekopcem, v klidu jsme si jeli, povídali si a hele rozcestník. Radši zkontrolujem v mapě, jestli jsme to nepřejeli. No jasně, že přejeli! Ale jen o kousek, tak jsme se vrátili na nejbližší kopec a hledali. Pět minut, deset, dvacet, třicet a pořád nikde nic. Už jsme začínali být celkem nervózní, prolezli jsme všechny ostružiníky, bodláčí atd. A kdo se neobjeví? Naši dva cestovatelé, Tomino a Markét. Podle toho, co nám vykládal Markét, si zajeli asi dvacet kilometrů z kopce. Pak už jim to bylo divné, tak mrkli do mapy a hele, měli být úplně někde jinde. Ale ani s nimi nešlo hledání snadněji, tak jsme to vzdali a zavolali nápovědu. A co jsme se nedozvěděli? ,,Jste na špatném kopci, přátelé."

Dalším luštěním jsme se nezabývali a rovnou si řekli o odpověď. Dál už jsme jeli v pěti. Bez dalších zajížděk jsme dorazili až k další šifře, což byla děravá trubice a na spodu krabička. Vzhledem k tomu, že náš rozšířený tým obsahoval tři gymnazisty a dva vysokoškoláky, nebyl to žádný problém.

Cesta teď už nevedla do kopce, ale z kopce. Hurá! Bohužel však už také nevedla po silnici nebo cyklostezce, ale lesem, blátem a jehličím. Věřte mi, vražedná kombinace. A také už se začínalo stmívat. Pro ty, co neměli na kole baterku, trochu problém.

Ještě jsem zapoměla zmínit, že Tomino s Markétou se nám celou dobu snažili nenápadně ujíždět. Pokaždé se jim to ale vymstilo, protože bez nás vždycky někde špatně zahnuli. Naposledy to bylo u poslední šifry s Brailovým písmem, kterou úplně přejeli a pokračovali vesele dál. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že je ponechám jejich osudu, ale nakonec zvítězila má lepší stránka a vytočila jsem Markétino číslo (ten den už po několikáté). Na moje ,,zase jedete blbě" se ozval řev někam do dáli: ,, Tomiiiino, vrať se!"Poté už oba pochopili, že bez nás jsou ztracení a přestali nám ujíždět.

Cesta už byla v tu chvíli teměř neviditelná (pro nás bez světla) a do cíle jsem dojela s tím, že jsem jela za Markét, která taky neměla světlo a Tomino před ní nám hlásil díry. V cíli nás očekával Kája a guláš. Vrazili jsme do chalupy, Kája nás velice vítal, že prý jsme první. Na naše: ,,Ale nekecej, kams je schoval?" nechápavě vytřeštil oči a opakoval, že tam vážně ještě nikdo není. Vše se vysvětlilo vzápětí, kdy dorazil hlavní organizátor s tím, že Katky, Jelen a Staňa na poslední odbočce špatně odbočili a zajeli si nějakých dvacet kilometrů, tudíž přijedou zhruba za hodinu.

V klidu jsme pojedli a vydali se je čekat k cíli. Mezitím přijel i Filda s Kessinkou, která radostně lítala kolem všech. Když se konečně objevili, najedli a pořádně si zanadávali, začal noční program. Vyslechli jsme si příběh o beranovi se zlatým okem a pak jsme šli ven hledat indicie, které nás dovedou k tajence. Tomino vyrazil sám jako první a my ostatní jsme šli ve skupince. Povídali jsme si a už po dvou ze třinácti nápověd jsme tušili odpověď. Po třetí to bylo naprosto jasné, Kája to ověřil na netu, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme zpět. Jelen se Staňou, kteří šli pozadu, se nás zeptali, jak že to je a my nic netuše, jsme jim to prozradili. Následoval jejich zběsilý úprk k chatě a ano, byli tam první. Za odměnu jsme si ještě parkrát zahráli pašeráky, při ktrerých jsem málem přivodila infarkt Katce P., když jsem na ni vybafla z křoví.

Pak už jsme byli tak unavení, že jsme šli spát, jen postel, kde jsme měli s Katkama spát, tak trochu blokoval Dan. Společnými silami jsme ho vyhodily a uložily se ke spánku. Už v polospánku jsem slyšela nějaké šramocení. A kdo se to neobjevil? Tomino, na kterého jsme všichni tak nějak zapoměli. Celý večer běhal po okolí a hledal třináct nápověd. Bohužel pro něj mu kluci jednu z nich sebrali a to ho rozhodilo na tolik, že stejně na tu tajenku nepřišel.

Ráno už jsme se jen sbalili, umyli nádobí a ujížděli domů. Všichni zničení, ale zase máme na co vzpomínat. A poučení pro příští Oringo? Pořádně se naučit hledat v mapách a vzít si světlo na kolo!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama