Velké Oringo 2011

4. května 2013 v 23:48 | Diana Rochovanská |  Oringa
Takže Velké Oringo 2011 - poprvé na kolech.

Všichni jsme se celkem těšili, po loňském fiasku, jsme si říkali, že to nemůže být horší. Jak se však ukázalo, všechno je možné. Někteří z nás si sáhly na dno a zjistily, jaké to je být na pokraji sil. - ano ty y tam jsou schválně ;) Ale pěkně popořádku:

Sraz byl před lázněma a složení družstev takové to: Tomino + Martin H.; Dan + Eda; Kája + jeho brách Honza; Jelen + Staňa; Markéta + Filda; Katka P. + já. - pořadí odpovídá šancím na vítězství, posuďte nakolik se předpoklady naplnili ;) Každá dvojice nahlásila telefonní čísla, z kterých budeme volat, až se ztrátíme nebo budeme potřebovat nápovědu. Nebudu ani zmiňovat, jak jsme za to byly v některých chvílích rády.

První šifra se skládala z dopravních značek. S Kačkou jsme hned přišli na to, že ukazuje k Přístavu, a tak jsme hned vyrazily. Myslím, že dokonce jako první. Bohužel jsme však zvolily tu nejhorší možnou trasu, jakou jsme mohly. Na místo jsme totiž dorazily jako poslední, a to byla teprve první šifra. Byla schovaná u stanice vlaku a byla ve formě kvízu. Jenže kdo má vědět, kolik hráčů hraje vodní polo, z kolika metrů se skáčou skoky do vody a v jakém rybníku se dřív trénovalo? Nenapadlo nás nic lepšího, než se cestou ptát lidí. A to jsme ještě nevěděli, kam jedem... V půlce průmyslové zóny nám to docvaklo, Vždyť my máme mapu! Chybějící písmenka jsme si domyslely a hned bylo jasné, že křížek u Větřáku je náš další cíl.

Projely jsme průmyslovou zónou a narazily na rozcestí. Buď si zajedeme přes Hvozdnou a nebo to vezmeme přes kopec. Do teď nejsem schopna vysvětlit, proč jsme si vybraly ten kopec. My dvě, kterým dělá problém vyšlapat kopec k lázním. Možná to bylo tím, že tam nebylo zaznačené převýšení. I když nabízí se otázka, jestli bychom to poznaly. Prostě jsme se vydaly směrem biofarma Juré. Jeli jsme kousek do kopce, který se náhle začal prudce zvedat. To jsme nečekaly a radši jsme sesedly z kol a vydaly se pěšky. Ještě v dobré náladě jsme se povídaly, smály se a tipovaly, kde asi budem spát a kdy tam dojedem. Myslím, že nejpesimističtější návrhy zněly, že přijedeme tak kolem šesté, max. půl sedmé na Reviku. Náhle se však cesta začala kroutit a pohodlná asfaltka skončila. Dál už vedla jen polní cesta plná děr a kamenů, stále výš a výš do kopce. Tady začaly padat první nadávky. Na vrcholku kopce jsme se musely na chvíli zastavit a vydýchat se. Nastal však další problém, naprosto jsme netušily, kde jsme. Naštěstí jsme přijely k již zmíněné biofarmě a tam jsem se celá zpocená, uřícená a červená, vydala hledat radu kudy dál. Majitelé na mě hleděli celkem zmateně, ale naštěstí nás navedli na správnou cestu. Napojily jsme se na Poznávací stezku kolem Hvozdné a pořádně se projely lesem, kolem polí a loukami. Celou cestu jsme se uklidňovaly, že už jsme na největším kopci v okolí a horší už to nebude. Jak jsme se mýlíly!

U křížku jsme marně hledaly šifry. Už jsme to chtěly vzdát, když Kačka otevřela koš, aby vyhodila odpadky a hele! šifry byly zde. Hned jsme se daly do luštění, byla to jednoduchá morseovka. Další stanoviště bylo u kostela v Hrobicích. Řekly jsme si, že už neuděláme tu samou chybu a budeme tipovat lepší trasu. Zeptaly jsme se místních, nějakých kolařů, co tam byli na výletě. Doporučili nám jet přes Hvozdnou, že prý je to o něco kratší cesta. Bohužel zapoměli zmínit, že je taky o hodně kopcovitější. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme za Hvozdnou potkaly Jelena se Staňou, kteří se nám už z dálky smály. Proč jsme pochopily hned vzápětí, když jsme spatřily ten obří kopec, co byl před námi. A co nám ještě víc "zvedlo" náladu bylo, když jsme potkávaly cestou všechny zbývající skupinky, jak sjíždí ten kopec a smějí se nám nebo pokříkují, že to nejhorší nás teprve čeká. Měly pravdu, ten kopec byl nekonečný, měl tak tři nebo čtyři kilometry a vrchol byl, když nás v půlce předjel traktor. Přemýšlely jsme, že bysme se za ním chvíli vyvezly, ale ujel nám. Konečně jsme dojely do Hrobic, našly kostel i šifru a sedly si na lavičku, posvačily a pořádně si zanadávaly. V podstatě jsme nadávaly celou dobu.

Šifra byla v podobě smajlíků, kdy se za každého smajlíka dosadí jedno písmeno.Text zněl: Další zastávka je na rybníku Ostrata. Snažte se šifru nenamočit! Zasmály jsme se s tím, že to bude nebude určitě myšleno vážně, popřípadě budeme muset něco přebrodit, vždyť o plavkách nebyla na seznamu věcí ani zmínka. Cesta vedla přes ten šílený kopec - naštěstí už dolů. Potom dolů z Hvozdné, to se to jelo! Jen tak mimochodem jsme se potom dozvěděly, že ostatní jeli po hřebenu, sice to bylo o něco delší, ale za to po rovince - takže ten šílený kopec jenom sjeli.

Když jsme přijely k rybníky, zaradovaly jsme se, že nám ostatní zase tolik neujeli. Všichni tam totiž seděli a luštili. Rozhlížely jsme se, kde vzaly papíry s tajenkou, ale nikde nebyly vidět. A tu jsme uviděli vysmátého Kasu s Veselkou. Už zdálky na nás volali: ,,Tak co holky, která půjde do vody?" Vyvaly jsme na něj oči a pak jsme uviděly na ostrůvku uprostřed rybníku přišpendlený modrý papír. Přesně ten samý, na jakém byly předchozí šifry. A do háje, řekla jsem si. Ani jsem se neodvážila zeptat Katky, jestli chce do vody ona. Stačil mi pohled na ni, uřícenou, polomrtvou a bylo mi jasné, že do vody budu muset já. Co naplat, tak sundat oblečení a ve spodním prádle do vody. Ještě, že jsme všichni plavci. Voda byla pěkně studená a špinavá, radši jsem se nezajímala o stržené pásky Vstup zakázan kolem rybníku.

Když jsem připlavala zpátky, většina už se zvedala a odjížděla. Rychle jsem se osušila a mrkla na papír, co že to vlastně máme řešit. Překvapila mě básnička o parníčku a různé šipky a čtverečky kolem. Napsat slabiky do čtverečků nestačilo, vycházely totální blbosti. Veselka s Kasou už taky odjížděli a říkali nám, ať si radši vezmem nápovědu, že to nevyřešíme. Jako by mě snad neznali. V momentě, kdy tohle řekli, se ozvala moje hrdost a ohradila jsem se, že to se ještě uvidí. Kačka na mě hodila výhružný pohled, ale radši už nic neříkala. Dala jsem se do luštění a ejhle! vůbec nic mě nenapadalo. O dvacet minut později jsem to byla nucena vzdát a vzít si nápovědu. Veselka zněl pobaveně a doporučil nám poskládat z toho parníček. To byl kámen úrazu, ani jedna z nás to neuměla. I po pár telefonátech, např. kamarádce ze skautu, se nám nepodařilo složit ani lodičku, tak jsme si musely potupně zavolat o řešení.

A tak jsme se vydaly cestou necestou směr Těchlov. Jen tak vědět, co a kde to je. Moc na výběr kama jet naštěstí nebylo, takže jsme ani neměly moc kde ztratit. Byly tam zase nějaké další kopce, zvlášť na jednom jsme málem zůstaly, ale to radši zmiňovat nebudu. Prostě už jsme toho měly plné brýle. Bylo kolem sedmé a před námi byla ještě poslední šifra. Už jsme byly nad Vizovicemi, chystaly jsme se sjet poslední kopec a křížek u Těchlova pořád nikde. Jen nějaký památník a u něj banda mladých lidí. Zeptaly jsme se, ale nikdo o Těchlově nikdy neslyšel. Mě to ale bylo divné, a tak jsem se pro jistotu mrkly do koše. A ano, bylo to tam. Už jsme ani neměly sílu něco řešit, kašlaly na nějaké penalizace a rovnou jsme si zavolaly o řešení. A překvapivě jsme měly dojet na Reviku.

Totálně vyřízené jsme projely Vizovicemi, ignorujíce pohledy kolemjdoucích, a zamířily směr Revika. Snažila jsem se na závěr ještě odlehčit situaci a u kopce, který vede oklikou, jsem Káťu přesvědčovala, že ještě tenhle kopec a už tam budem. Její zoufalý výraz mě však donutil vyměknout a říct jí, že si dělám srandu. Nebudu opakovat, co mi řekla. K hotelu jsme přijely krátce po osmé a hledaly Kasu. Místo toho jsme narazily na Alku a zjistily jsme, že o nás Kasa měl starost a vydal se nás hledat. Ostatní dorazili už hodinu před námi.

Po večeři jsme si ani nestačily vydechnout a už se šlo na večerní hru. Spojili jsme se dohromady s děckama ze základky, kteří tady měli soustředění. Ti nejhorší z vrcholáků (my) dostaly nejlepší skupinku dětí. Jo a jen pro zajímavost, vyhrál Jelen se Staňou. Jak to udělali, že všechny porazili, se mě neptejte, mám o tom své pochybnosti ;) Další perlička je spojená s pamětí některých lidí. Tomino a Martin si nebyli schopní zapamatovat jména čtyř dětí, co dostali na starost, a tak jim dali přezdívky: Integrál, Derivace, Logaritmus a ještě něco. Pro děti to musel být zážitek, když na ně dva dvoumetrouví kluci volají: ,,Logaritme, přidej!", ,,Integrále, neflákej se!" a tak podobně. Eda, který vyměnil Dana za Katku G., zase přidělil dětem čísla: 735, 736, 737. Jak na to přišel, netuším. My jsme si jména dětí zapamatovaly okamžitě.

Hra spočívala v tom, že se hledaly indície schované v lese (většinou připevněné někde na stromech) a cílem bylo vyluštit z nich místo, kde je ukrytý poklad. Fajn, tak jdeme na to. Vyráželi jsme jako poslední a postupně jsme všechny předbíhali. Za což tedy vděčíme našim svěřeným dětem, které tu hru braly velmi vážně. To my už jsme byly tak otupělé, že jsme se za dětmi vlekly a místy nám bylo i jedno, jestli jdeme dobře. Překvapivě jsme se však vrátili jako jedni z prvních a začali dávat dohromady, co jsme zjistili. Moc toho nebylo. Všude byli jména světových plavců, a tak první, co nás napadlo, bylo hledat u bazénu. Nic tam však nebylo a tak jsme začali lítat po areálu bez jakéhokoliv systému. Nejen my, ale i ostatní družstva. Nakonec jsme se všichni zoufalí, unavení a vyčerpaní shromáždili u bazénu. Pak napadlo Tomina, že by mohl skočit do bazénu a začít hledat tam. Povedlo se a byl za hrdinu, aspoň v očích dětí a pouze na chvíli. Pak už jsme šli radši všichni spát s vidinou zítřejšího návratu domů.

Ráno nás ještě čekal výlet na rozhlednu s hledáním náčelníka. Ten byl ukryt ve větvích stromu, celkem dobře, takže to zabavilo děti na dobrou půlhodinu. Čas návratu domů se však neúprosně blížil, tak jsme nasedli na kola a rozjeli se směr Zlín. Zvláštní, cesta tam nám zabrala pět hodin a cesta zpět pouze necelou hodinu.

A poučení pro příště? Nikdy se neptejte na cestu okolí a ne každá kratší cesta je i rychlejší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama