Den II.

15. března 2014 v 21:35 | Diana Rochovanská |  Soustředění SCM 10. - 15. 3. 2014
Milý deníčku,
jdu si hledat spoj domů. Dneska jsem se totálně zničila. Teda co to melu, trenér mě totálně zničil! Ale popořádku...
Ráno už bylo vstávání podstatně horší. Pořádně jsem se vlastně probrala až cestou na bazén. A ta je dotatečně dlouhá, zhruba 15-20 minut pěšky od bazénu. Cestou potkáte samé zajímavé lidi, třeba školáky běžící (!) do školy nebo spoustu cyklistů (tady snad jezdí víc lidí na kole než autem). Dokonce tady dávají automaticky auta přednost chodcům, nemusíte čekat půlhodiny, než všichni přejedou! Nevídané.
Ranní trénink byl ve znamení kraulových vytrvalostí. Byla jsem nadšená, jak mi to krásně klouže, a tak jsem si řekla: Proč to nezkusit s chlapama v jejich intervalu? To byla ovšem osudová chyba. Jakmile jsem se totiž já rozhodla pro rychlejší interval, moje tělo se rozhodlo, že pro dnešek už toho plavání stačilo a tak nějakým zázrakem zvětšilo svůj odpor na maximum. Naráz jsem si připadala, jako bych na nohách měla závaží a ruce nechala na hotelu. Ale jinak celkem pohoda :) Zvlášť na konci bonbónek v podobě 12x50Z stál za to.
Po tréninku nás čekala slibovaná "antigravity" joga, která pro změnu nestála za nic. Schválně jsem si vybrala síť, co nejdále od předcvičující, ale byla mi naprosto sprostě zabrána! Musela jsem se tedy přesunout jinak a to hned před zrcadlo vedle cvičitelky. Jsem sice poměrně hezká (aspoň si to o sobě ráda myslím), ale hodinu se na sebe dívat, jak se snažím dostat nohu do té polohy, potom zase do jiné (vyšlo to tak jednou z deseti pokusů), bylo opravdu trochu moc. Polovinu cviků jsem neudělala, jelikož mám pud sebezáchovy a nevyvěsím se přece hlavou dolů na nějakém kusu látky! Vůbec to naopak nebylo tím, že bych byla tuhá a naprosto neschopná dát nohu za hlavu ;) Ovšem někteří si to vysloveně užívali a viseli hlavou dolů stále, ideálně se ještě houpali! Blázni.
Následoval rychlý úprk do blízkého obchodního centra, kde jsem potřebovala navštívit lékarnu. S Gabčou jsme se celkem proběhly, abychom pak zjistily, že jsme nikam nemusely, protože každou cestu na bazén míjíme jednu velkou lékárnu, kde mají úplně všechno a snad i levněji. Ale všimněte si jí, když jste kolem ní prošli jen asi desetkrát!
Při obědě jsem se dozvěděla složení odpoledního tréninku a tak mě to rozhodilo, že jsem nemohla usnout. Na cestu na bazén jsme měli zařízený odvoz (díky Petře), ale to bylo asi jednou a naposledy. Už dlouho jsem nejela s někým, kdo by si to řízení tak moc užíval. Jet o chvíli déle a ostatní by asi osobně poznali obsah mého žaludku.
Odpolední trénink byl můj bezkonkurenčně nejhorší v mém životě. Obsahoval spoustu vlastních tratí a spoustu rychlých úseků. Já, jakožto prsařka, tím pádem nejpomalejší ze skupiny, jsem jezdila poslední. Neměla jsem si na co stěžovat, intervaly jsem měla posunuté, ale i tak jsem toho měla po první serii dost a odpočítávala metry do konce. Poslední série už jsem plavala v podstatě silou vůle a hypnotizovala konec bazénu očima. Bohužel se mi ho nepodařilo posunout blíž.
V šatně jsem pak málem omdlela. Už jsem asi stará na takovou zátěž. Procházeli kolem mě lidi, pár dětí se mi smálo a jedna holčička se tatínka ptala: "Ta paní má infarkt?" Tolik k tomu, jak jsem asi musela vypadat. Na protahování jsem přišla později, ale asi na mě bylo to vyčerpání stále ještě poznat, protože trenéři nic neříkali a nechali mě se v klidu protáhnout. Jen se na mě občas po očku dívali, jestli nekolabuju.
Po večeři, která nám málem odkvičela z talíře (jak vtipně poznamenal Jelen), jsme se dorazili pizzou. Uprostřed její likvidace nás na pokoji zaskočila překvapivá návštěva. Nebudu se o tom moc rozepisovat, stačí snad zmínit, že chlapci si to zítra, pro jejich dobro, snad pamatovat nebudou.
Pac a pusu, Di ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama