Den IV.

15. března 2014 v 21:39 | Diana Rochovanská |  Soustředění SCM 10. - 15. 3. 2014
Přátelé a kamarádi,
držte nám palce! Ze soustředění se stal boj o přežití.
Ráno se nám vstávalo, skoro bych se i odvážila tvrdit, krásně. Snídaně stále stejná (jen nám nedodali jogurty s 3% tuku, takže jsem si musela vzít beztučný - pravděpodobný zdroj všech problémů). Vyšly jsme na trénink jako první (úspěch týdne!!!) a nic netuše si spokojeně vykračovaly. Příchod na bazén také nevěstil nic špatného, dokonce i Tibor přišel s předstihem. Pohled na lísteček s tréninkem byl překvapivě uklidňující, vždyť o dnešním testu jsme věděli dopředu a nic jiného zákeřného tam bylo. Ukolébání pocitem, že nás nic hrozného vlastně nečeká, jsme naskákali do vody.
Po lehkém rozjedu jsme byli rozřazeni do dvojic a ano, nikoho nepřekvapí, že jsem opět jela sama a poslední. Čekalo nás 2x(3x100Vl /3:00). První stovka byla perfektní, skluz skvělý, každým kopem jsem se posunula aspoň o dva metry a ten prsový výpad! (překlad pro neplavce: plavalo se mi dobře) Taky čas slušný. Prostě paráda. V druhé stovce jsem začala tuhnout, po padesáti metrech už jsem měla dost a nadávala si, že jsem to přepálila. Nicméně čas stále slušný. Na mě. Jako prsař jsem se moc nestíhala vyplavávat, přece jenom než se vzpamatujete je minuta pryč a na těch zbývajících třicet vteřin je riskantní moc se vzdalovat od kraje. A to se právě projevilo ve třetí stovce. Po dvaceti metrech mi ztuhly nohy a takzvaně mi došlo. Vážně nevím, jak je možné, že jsem doplavala do konce, zhruba od sedmdesáti metrů jsem měla brýle plné vody a slz a hýbat už jsem nemohla vůbec ničím. Na konci bazénu doslova black out, glykemický index 0,01 a černo před očima. Když jsem zjistila, že za dvanáct minut to jedu znova... ten pocit nepřeju nikomu zažít. První myšlenka byla, že vylezu, uteču a už se na ten prokletý bazén nikdy nevrátím! Nakonec jsem se ale nějak přemohla, vzala desku a vyplavávala se. Při pohledu na ostatní mě přemohl ještě větší pocit beznaděje, vždyť oni vypadali všichni tak v pohodě! Žádné rudé obličeje, oddechování s vyplazeným jazykem a nepřítomné výrazy. Jen s největším sebezapřením jsem se proplavala do druhé série. Tu už jsem rozjela pomaleji, a taky pomaleji dojela. Na konci tréninku už jsem neměla ani síly na to vylézt z bazénu, takže jsem se prodrala přes tři dráhy školek a vylezla jako stará babička po schůdkách (a i to jsem málem nezvládla).
Tréneři nám odpustili suchou přípravu a namísto toho nás poslali do wellness centra. Sice malé, ale za to velmi útulné, že by se zde dal příjemně strávit nejeden trénink. Oběd ani odpolední pauza nepřinesla žádné zajímavé momenty, snad jen to, že nás opustili dva plavci a tak nás k odpoledním tréninku nastoupilo pouze pět. Rozdíl byl znát. Už se všichni vejdeme na schodek pod blokem, takže nikdo nemusí šlapat vodu a topit se. A taky ubylo vtipných poznámek. Nám s Anet bude velmi chybět zvlášť Patrik, který se na nás jako jediný z kluků nevykašlal a plaval s námi naše "pomalé" intervaly.
Na konci tréninku jsem byla přemluvena, abych šla BĚHAT!!! Šla jsem a DOBROVOLNĚ!! Ano, v takové krizi už jsem. Vyběhli jsme a Věrka určovala tempo. Naštěstí je na tom s běháním zhruba tak stejně jako já, takže má ode mě pochvalu. Tempo rozhodně nepřepálila, jen snad konec, kdy už byla motivována McFlurry, byl trochu ostřejší. Ale kdo by se jí divil. Jinak o fotodokumentaci se postarala Bobo, takže časem snad dodám i fotku, jak nám to hezky šlo. Míša se taky starala o to, abychom se neztratili a hlídala kilometráž. To druhé jí šlo skvěle, ale trasu jsme si kousek prodloužili zaběhnutím na příjezdovou cestu k pár chatkám. Netuším, jestli to byl plán nebo ne, ale snad i díky tomu nám to vyšlo na krásných 5,5 km. Cesta nám krásně uběhla a pozor, nikdo se nezranil!
Pac a pusu, Di ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama